Jeronym Lapka · @jeronym_lapka
15th Feb 2018 from TwitLonger
Bitva o / Party (v/na/před) usedlostí #Šatovka aneb šaty dělají člověka II.
YARRDESH --- --- 12:26:37 14.2.20182 odpovědi (+39)
preposlal kamos ze satovky, prej to specha, tak jsem neopravoval chyby :)
Bitva o / Party (v/na/před) usedlostí Šatovka aneb šaty dělají člověka II.
Před dvěma lety byl na 18 dnů obsazen barák v Dolní Šárce, který zel prázdnotou, byl plný hoven a haraburdí a postupně plesnivěl, rozpadal se a směřoval ke své smrti. Sotva se začínal rozjíždět program a bordel vyházet do kontejnerů, přišli zástupce městské části s rameny zákona a slíbili, že na zastupitelstvu užívání rozpadlé barabizny nějak vyjednají, pokud ukáží squatteří dobrou vůli a obekt zatím opustí s výmluvou, že není v dobrém stavu. Ti tedy baráku zamávali a odešli, že ho opraví, až to tedy bude oficiálně posvěceno, nicméně zástupci následně akorát zazdili vchod a po pár jednáních přestali zvedat telefony a reagovat. Uběhly dva roky, opuštěná barabizna ještě více zchátrala, a tak nastal čas se vrátit a pokračovat v jednání a oživování baráku, neboť opuštění na základě slibů zastupitele Vaculíka byla chyba..
O obsazení se dozvídám den předem, vím akorát místo a čas srazu. Samozřejmě to nestíhám, mám přeci jen nějakou pověst, kterou je třeba udržovat, navíc v práci je záhul. Beru si krabičku na drone liveset a velkej přenosnej reprák, tzv popelák na autobaterku, obleču do několika vrstev oblečení a hurá na již otevřený barák. Na Šatovce už jsou lidi, jsem vpuštěn přes zabarikádované dveře, uvnitř se vybalujou věci, tahá osvětlení z autobaterek, během chvíle jsou postavený dvoje kamna a barák ožívá. Někdo buduje v jedné místnosti kino na večerní promítání, další místnost je měněna na galerii, společenská místnost se plný stoly a lidmi a já jsem nešťastný, že v únoru nepiju, abych si dokázal, že ještě nesem úplněj alkáč, a nemůžu se účastnit kolujících lahví. Hrobužel nemá to dlouhého trvání, přijíždí hlídka fíků a snaží se dostat dovnitř skrze zatarasené dveře. První rány se rozléhají barákem, mrazí mě, balim svůj hovno liveset, se kterým jsem chtěl pozdějí provádět kulturní osvětu a mizím na půdu. Vikýřem vidím, jak se před barákem jako smečka retardovanejch psů s blikajícím obojkem, kteří se musí podívat na páníčkovo hovno, sjíždějí další a další fízlí auta. Zásah ovšem nepřichází, odněkud přiscrolluje starosta, pouštíme ho dovnitř, neboť souhlasí, že když odvolá natěšený žaludy, tak s ním budeme jednat. Uvnitř ve společence si s náma dává brko, vypadá v pohodě a otevřeně, akorát je to holt profesionální politik, takže člověk lehce nalétne. Není ochoten nás tam nechat, v prázdné ruině, ve které nikdo nechce být, je zazděná a umírá, a tvrdí, že je to kvůli našemu vlastnímu bezpečí vzhledem k stavu baráku. Ovšem kdo byl někdy na Cibulce, Miladě nebo Zličíně, se mu musí zákonitě vysmát, neboť Šatovka je ve stavu o několik tříd lepším, a na zmíněných vracích domů se žilo a pořádaly koncerty a párty po několik let. Starosta nechápe, že squatteři dům opraví, ač to nebude podle norem a za 30 mega, ale DIY a nevzhledně. Barák se střechou, i když je opravena nevzhledně lidmi bez licence, má větší šanci kompletně nezplesnivět, než zazděný barák bez střechy. Neboť jednání je velice úmorné, navíc je dovnitř vpuštěn ředitel městské fízlicie a přidává své výklady liter zákona ad absurdum, jak to jen fízlové umí, a mé schopnosti vyjednávácí jsou použitelné leda tak při schánění se po chlastu v podivných situacích, jdu si pokrucovat livesetem. Respekt lidem, kteří tam s ním jednali a nevypěnili, neboť starosta poněkud připomínal kolovrátek, který jsme už slyšeli před dvěmi lety, a to že máme barák opustit, a pak se s námi bude jednat na zastupitelstvu o využití baráku. Jako což to, projekt jsme jim poslali již před lety a dnes byl na podatelnu doručen nový znovu, leč silné deja-vu z doby před dvěmi lety, kdy byl spodobným slibem dům opuštěn, se nedá ignorovat. Navíc když starosta šermuje posudkem statika, nebude pak šermovat tím posudkem zbylých 45 zastupitelů, kteří s největší pravděpodobností nemají pro kontrakulturu jakékoliv pochopení? Dovnitř je vpuštěn zastupitel ze strany zelených, starosta se ukazuje jako poněkud labilní, protože po nějaké jeho narážce na politiku strany startuje a začne se s ním prát, jsou odtrženi a jednání dočasně končí, neboť starosta nám dává ultimátum, do rána odejít, nebo bude zásah, a odchází. Na následném plénu se dohodneme o dalším postupu, nikam neodcházíme, neboť smysl dnešního obsazení je napravit chybu minulého odchodu a pokračování v bodě, kde jsme tehdy přestali, sdělujeme stanovisko starostovi s tím, že – neboť přijíždí policie v plné zbroji, před barákem se rojí kosmonauti, žaludové, čepičáři-nočníkáři a jiné kaučukové typy příslušníků – budeme pokračovat v jednání, až nás tato vyklízecí firma agresivních psychopatů přestane ohrožovat, sbalí se a odejde. Zatímco dole se tyčí perimetr, hlásí se dobrovolníci, kteří jsou ochotni se zabarikádovat na střeše, neboť dům je příliš členitý, aby se dal udržitelně zabarikádovat celý. Hlásím se na střechu, akorát deklaruji, že tam mohu být pouze do pondělního rána, neboť pak musím do práce, kde máme ve středu deadline otevření nového mixážního studia a nemohu si vzít dovolenou. Taháme na půdu, co bude potřeba, v tu chvíli mi to přijde jako hromada nesmyslného harampádí, když nesu židli tak si číkám, jestli si tam nevezmeme třeba ještě příborník a autodráhu. Ostatní návštěvníci barák opouští s věcmí, co na střechu nepůjdou, fízlové je voděj kamsi za zapáskovaný perimetr, svírá se mi aorta, Šatovka je definitivně obležena. Na střeše je kupodivu tepleji, než v budově. Sice je tma, ale fízlové mají okolí i barák kvalitně nasvětlené a výhled je teda za 5 hvězdiček. Načínáme myslivce, věším únorové nepití dočasně na hřebík, protože to bych byl hlupec, a sledujeme postup kolotočářů zákona skrze barikády, kterých je po cestě na střechu nespočet. O. si bere megafon a mění fízlí zásah v televizní soutěž, poněkud to připomíná Takeshiho hrad – banda retardů v komickém oblečení soutěží v překonávání překážek. O. jednotlivé soutěžící povzbuzuje, hecuje a sdílí s nimi jejich neúspěchy zapřičiněné tragickou gumovostí. Máme několik bas lahváčů, několik myslivců, není to špatný, roztaháváme ležení na ploché části střechy nad nějakým pokojem, připravujeme si lana kolem komínů a části lidí je připravena na ocelové lávce, která vede kolem střechy šikmé, neobyvatelné, až se příslušnící probojují na střechu plochou. Leč to se jim doteď nepodařilo, a to považte, že byl pátek, dnes je středa. Když se cajti konečne dostanou na půdu, pár lidí si sedne na vstupní vykýř, sice nadskakují pod nárazy úderníků, ale otevřít se ho nedaří. Plechový kryt je rychle zakurtován, zatlučen hřebíky a po čase se fízlové beznadějně vzdávají – tudy to nepůjde. Navíc jejich narážení do vikýře filozoficky nohou rozporuje megaještěr z PID, který jim tak dlouho kope do sřechy nad hlavou, až se půda otřásá, až sklopěj falusy. Jiná cesta není, druhý vikýř je na šikmé části pod lávkou, odkud by dokázal vylézt leda tak spiderman, aniž by spadnul, pokud bychom ho nechtěli pustit. Fízlové si volají na pomoc hasiče. Já už mám upito, tak zapojuju reprák a hraju ze střechy livko. Jelikož mašinka je řádně neovladatelná, pomáhá mi s kroucením E. , k tomu se do megafonu přidávají dva MCs J. a O., všichni máme xichty zahalené šálami, někdo má strašidelnou kuklu s králičími uchy, tenhle liveset ze střechy obleženého baráku v záři fízlích blikaček vypadá mocně apokalipticky a jen tak na něj nezapomenu. Přijíždějí červenobílá auta, jedno na dvorku výsuvným megasvětelným sloupem nasvítí barák a střechu jak ve dne, z druhého přijíždí žebřík s košem shnilého ovoce, tedy policejními vyjednavači. Posíláme je do prdele s tím, že jednat s jejich firmou nebudeme, neboť mlátí lidi, následně o tom lže a je celkově nebezpečná a že slezeme, až vypadnou. Hasič, který je tam s nimi, následně fízlátka též posílá do řitního otvoru, neboť policisté nás sami z těchto míst sundavat nesmí, od toho jsou hasiči, ale že podle regulí nás ze střechy sundat nemůžou, neboť je to prostě příliš nebezpečné. Plošina s žebříkem odjíždí, za chvíli to balej i hasiči a fízlové osiří. Dole jsou i nějaká media, tak po deklarování našich požadavků rozvěsíme ze střechy těch pár plachet, které jsme vzali, jenže to bychom nesměli bejt my, abychom nevzali plachty úplně debilní. Jednu doděláváme z karimatky lepící páskou, DIY vole, nacházíme plachtu, kterou ještě dělal Květák, dokud byl mezi živými, a tu O. po poměrně nebezpečném horolezeckém výkonu věší na hlavní střechu budovy, kde trúní jako vlajka hlásající, že barák žije. Máme nahoře i plynovou bombu a vařič, přepravky s jídlem z dumsterdivingu, nádobí a vaříme si naši první večeři. Vynadám si do debilů a opravuji své mínění, že jsme natahali na střechu hromadu krámů. Teď bych sem naopak rád přinesl i slunečník z pivních zahrádek a nafukovací bazén. Oslavujeme další lahví alkoholu s lidskou tváří, věšíme plachtu Peace Is Dead a pouštíme si hártkory, brejkory a rozlámanej sypací deathmetal z popeláku ku povzbuzení morálky a nasrání kosmonautů. Za slovutným perimetrem z plastové pásky postává několik kamarádů, což hřeje na duši, nám se nahoře rozjíždí slušná párty, tancuju, neboť je to nejjednodušší na zahřátí a prostě musím, akorát je to teda na 15ti metrech čtverečních lehce šikmé, namrzlé střechy v 10ti lidech poněkud nebezpečné, svítá, další lahve, konec nevím.
Budím se, někdo mi dal spacák, mám kocovinu, nebe je šedivé a fízlové černí. Ale jsem vlastně šťastný, mám krásný výhled z nedobytných 15ti metrů čtverečních, které jsou státem ve státě, teda nestátem, dočasnou autonomní zónou, jak by řekl Hakim Bey, kde jsem konečně svobodný a dokud neslezu, tak mi policie může pouze vyhrožovat. Den pomalu ubíhá, probíráme se z alkoejchuhu a lovíme ejchuhu racionální, upravujeme naše bydlení do funkční podoby, je docela zima, a tak spíš oddechujeme ve spacácích. Z druhého vikýře občas vykoukne hlava policejního žaluda, ale jsou už v klidu, dole se střídají po směnách, tahle je asi dobrá. Pak z vikýře ovšem často vykukuje vyjednavač z (proti)extremistického, snaží se mezi nás zapadnout, má palestinu, kšiltovku a bodrý projev, na což mu neskáčeme a deklarujeme požadavky na pokračování jednání podmíněné odjezdem policie. Nakonec se ve vikýři objevuje i starosta a nějaká podoba diskuze pokračuje i na střeše. Velký respekt Z., která s těmito jedinci neůnavně hodiny a hodiny debatovala, ač si jeli stále svou, že musíme slézt a dobro přijde z radnice a zaplaví nás, čemuž po minule nevěříme, navíc se vynoří záměr z budovy udělat sídlo pro seniory, říkám si, u kterého squatu jsem tenhle záměr při pokusu ho vyklidit ještě neslyšel, navíc si pamatuji článek z doby po minulém obsazení, kdy se taktéž radnice oháněla domovem důchodců, leč následně od něj upustila z důvodů náročnosti finanční a že hodlá v Šatovce vybudovat jen obyčejné byty, přičemž zatím vybudovala akorát zdi v oknech a nechává objekt sedmým rokem chátrat. Starosta si místy poněkud protiřečí, přestávám mu kompletně věřit, neboť co pár hodin, to jinej slib a jiná cukrátka, abychom slezli. Přátelsky nám nabízí cigára, akorát já v tom vidím evropského kolonizátora, který nabízí cetky a blejskátka domorodcům, aby je následně zotročil, svrhl jejich samosprávu a zabral jim zemi. Dere se mi do mysli španělské Requerimiento z 16. století, které konquistadoři po příchodu na další území četli nechápajícím domorodcům v Americe, kdy seřadili vesnici a přečetli jim to ve španělštine, ani nepřekládali, a kde je informovali o tom, že budou zotročení, jejich farmy srovnány se zemí a ženy odvedeny, a budou poddanými španělské královny. Často to absurdně četli vesnicím prázdným, neb místní před nimi po pár incidentech raději zdrhali, a nebo to rovnou četli vesnicím doutnajícím nad hromadou mrtvých těl. Magořinec. Já cigára od starosty teda nechci.
Sice nám přes noční bujaré veselí došla baterie v popeláku, takže nemáme hlasitou hudbu a malý přenosný jblko a podobný chrastítka k teleofonům jsou na tý střeše fakt slabý z důvodů absence akustických odrazů, ale dole pod barákem, na louce za páskou, kterou fízlové musej kvůli každému projíždějícímu autobusu jako falusové neustále sundavat a nandavat, se rozjíždí party podporovatelů squattingu, jak je nazývají media, našich přátel, zapojují agregát a hle – hudbo hrej! Postaví dokonce i plátno a poté, co jim ze střechy hodíme hdmi redukci k projektoru, připevněnou k vrhacímu pomeranči, se chystá promítání. Po louce pendlují filmové štáby a věnují se hlavně starostovi, neboť má na nohou starostasky a to prostě táhne. Z té hromady telefonátů, ze kterých se skládá půl času na střeše, se dozvídáme značné rozpory mezi tím, na čem si honí triko v mediích a mezi tím, co nám slibuje na střeše. Requerimiento. Padá noc, navaříme několik termosek čaje pro hlídky, které se budou střídat na ochozu, kdyby se blížili bubáci, neboť je mi zima a nechce se mi spát, fasuju první směnu a začíná promítání. Je velice občerstvující sledovat fízly, jak pozorují diy dokumenty o nekonečné tuposti fízlů při zásazích, sledovat politiky a media, jak naslouchají poměrně sofistikovaným argumentům, aniž by to bylo rušeno nekonečnými výkřiky o posvátné nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, kterou nám nařídil nerozporovat Alláh, nebo jinak si to hysterické dogma nedokážu vysvětlit. Z vikýře vykukuje bodře vypadající fízl, tak se s ním bavím, neboť s vražedným pohledem neopakuje , že mě sestřelí ze střechy, nebo ať jdu k němu dolu, že si budeme hrát, je to obyčejnej žalud – tedy má kuklu srolovanou na temeni hlavy. Nakonec ho po hodině klidné debaty o squatingu zvu na promítání filmu, že tam být nemusí, neboť my nikam jít neplánujeme, akorát zrovna začíná Wrong Cops – Fízlové, Hajzlové, a tak nezvu úplně správné publikum, a tak můj plán se následně vplížit vykířem dovnitř pro kafe, který jsme tam zapomněli, nevychází. Nicméně pozorovat fízly, jak vejraj na film – neboť vlastně nelze nic jiného dělat - , kde hlavní fízl řeší problém, jestli dýlovat drogy v mrtvejch krysách, nebo v mrtvejch rybách, , je skvělý! V 22h samozřejmě nastává rušení nočního klidu, a tak se pouští němé grotesky s Chaplinem a já klimbám. Bohužel se zase střídají směny fízlů a na scénu přicházejí lidé, který byli otravní už na prvním stupni základní školy - a zůstalo jim to. Kdykoliv se jdu vychcat ze střechy, což znamená přiblížit se ve slabém osvětlení po promrzlém parapetu na okraj, zaměří mě zespoda stroboskopickýma svítilnama, abych nic neviděl. Jako jo, dokážu v tom před nimi vylučovat moč, s tím problém nemám, ale je přes to fakt hovno vidět, jsem na pár desítek sekund hodně oslepen, už tak je docela tma, takže vůbec nevím kam šlapu, což je na okraji namrzlý střechy dost problém. Při třetím chcaní už to nevydržím a seřvu je, že díky tomu jejich blikání pravděpodobně spadnu a je pak následně zavřou do kriminálu, navíc jestli jsou tam kvůli tomu, aby nás ochránili před tím, aby se nám v baráku s dle nich špatným stavem nic nestalo, a proto tam nemůžeme být, tak je jejich snaha mě shodit ze střechy v přímém rozporu s výše zmíněným. Odpovědi jsou bohužel jak na té základce. Prý že na střechu se přeci nechodí, že jestli mě to jako v první třídě prej neučili nebo co. No ty vole. Áčácí a béčáci revival. Asi jim hodim přezůvky za tabuli. Po chvíli na to seru a napadá mě, že se to dá řešit jak na tý základce, a provádím běžně opovrženíhodný, ale v tomto případě nutný model “to se řekne”, a jdu na druhou stranu střechy požádat velitele zásahu, ať je pošle do prdele, jestli nechtěj, ať spadnu. Bohužel, béčáci jsou i tady a blikaj mi do ksichtu taky, tak jim říkám, že mě nezajímá, že přestanou blikat, až půjdu dolu, že dolů nepůjdu a veřejně deklaruju, že když spadnu, tak je to jejich blikáním a půjdou bručet, a konečne se na to vysíraj. V průběhu noci s těmito dětmi v uniformách mají ostatní obdobné zkušenosti. Ó Satane, ještě že už je základka za náma …
YARRDESH --- --- 12:27:30 14.2.2018 (+45)
YARRDESH:
Po půlnoci předávám hlídku a při sledování Chaplina usínám...mám boty ve spacáku a spacák ještě ve spacáku dalším, takže mi kosa není. Ráno mě budí sluníčko a valim oči, lidi, kteří nás dole podporují, spí na louce za perimetrem ve spacácích a budují si vlastní tábor. Cítím k ním obrovskou úctu, jejich program nás nahoře drží při životě, přecijen z Resurp Crew, jak si jako kolektiv Šatovky říkáme, jsou většina lidi z Peace Is Dead, takže snůška naprostejch psychopatů a to, že jsme si mezi sebou ještě neroztrhali občanky, tentokrát není tím, že bychom je jako naprostí zevláci měli propadlé, rozpadlé či poztrácené, ale díky obrovské podpoře lidí dole. Ne, že by jich tam bylo mnoho, ono to čekání v zimě dost opotřebovává, ale střídají se mezi sebou a já jsem za ně opravdu rád. Myslím si dokonce, že jsou mnohem morálnější bytosti, než já nahoře, protože my nahoře čekat na nekonečno prostě musíme, my nemůžeme odejít, zatímco oni odejít mohou kdykoliv, a tak každou minutu vlastně volí, jestli zůstanou, nebo odejdou, což opravdu vyžaduje velkou vůli. Rispekta jejich džihádu srdcem! Jelikož došel tvrdej, i lahváče, je neděle bez kocoviny a zalitá sluncem, dole se rozjela slušná techno/disko/hiphop/whatever party. Já už nedokážu déle odolávat a poňevadž jsem sežral slané brambůrky, které prostě neodmítám i přes rozhodnutí raději vůbec nejíst, abych nemusel provádět v těchto náročných podmínkách zahájení zákroku provedení úkonu vylučování, neboli skládat uhlí, tak jdu na druhou střechu za komín srát. Rád na požádání sdělím technické detaily, a neboť je blbost posírát si vlastní střechu, tak v tom figuroval igelitový pytlík a velký um. Jinak posedávám u našeho komínu, čtu ostatním nahlas knihu a jsem vyloženě neštastný z toho fízlího vikýře. Stále z něj lezou starostasky, protiextrémistickej Vojta, ze kterýho kvůli jeho snaze zapadnout mezi nás palestinou, kšiltovkou, cígama a jednáním jakože na stejný úrovni, Z. vytáhla, že se dal k protiextremistickýmu vlastně proto, že měl přítelkyni, která studovala literaturu a pak ho opustila, protože šla bydlet do Španělska na squat, a že to nechápe, jak může vysokoškolsky studovanej člověk tohle udělat, a že to chce pochopit. Očividně je to důležitý moment Vojtova života, Z. mu nabízí, že je též studovaná a bydlí na squatě, takže by si to Vojta mohl konečně dořešit, že mu ráda bude hrát jeho milovanou expřítelkyni a zkusí to konečně v sobě překonat a ukončit. No docela jsem se bavil. Ale teda vikýř je fakt s tímhle únavnej, nechcete celý den furt s někým mluvit, překřtil jsem ho na otravný otvor. Kdo tam? Otvor! Otvor? Otvor do pyče! Otvor Dopyče?
Mno v jednu chvíli se přiřítí nějaký pomatený děd v brýlích a šusťákovce, vrhá se na agregát, jako hyeny přibíhají kamery a pod dohledem fízlů agregát převrhává a trhá na kusy prodlužovačky. Vrhá se k repráku a kompu, ze kterýho se hraje, ale to už ho D. a T. pacifikují. Dědek se ohání tím, že agregát ruší ptáčky a jeho splodiny otravují vzduch. Čekal jsem teda něco vážnějšího To, že v okolních prapodivných vilách má každej SUV a další dvě auta, která toho nachrlí mnohem víc, než prťavý agregát, a Dolní Šárka se dle místních mění na kopu vilových pevností s kamerami a ruskými podnikateli, kde postupně zavírají hospody a obecní život se mění v led, to už ho štve méně. Po jeho odchodu se hudba pochopitelně, v duchu freeteknotradice, pouští znova. Policie prudí, i když by měla prudit spíše dědka za poničení aparátu. K nám nahoru se vyškrabe starosta, tentokrát nám nabízí brko, a říká, že dědek tam bydlí nekde v lesích a trpí duševní chorobou, že si ho nemáme všímat. Já ovšem vím, že rozzuřený místní, dštící síru na squattery, se bude v pěkném střihu v televizi velice dobře vyjímat a to, že je to obecní blázen s papíry na hlavu, spící v lese, se už nedozvíme. Z vikýře vykukuje tu starsta, tu Vojta z extremistického a jedná se nekonečně dále. Bohužel nám stále nenabízí jinou alernativu, než slézt dolů a počkat, jestli se v následujících letech něco vyjedná, navíc starosta si protiřečí stále víc, a když už jsme unaveni a on sejde dolů bavit se s médii o svém progresu, jeden z novinářů, který tam je od začátku a byl i na jednání se starostou před zásahem v pátek, starostovi sdělí, že po těch třech dnech musí konstatovat, že lže a navíc řídí pod vlivem. Starostovi opět praskne žilka a vrhne se na novináře V., že ho zmlátí, odtrhává ho policie, starosta doběla vyhlašuje, že tímto veškeré jednání končí a jde domů. Je to trochu jak z Monty Pythonů, vidět starostu, jak se 2x za tři dny někde popere. Hrobužel policejní ohaři vycítí svou příležitost a rozhodnou se zvětšit perimetr na celou louku a ukončit tak párty před domem, pravděpodobně z důvodu, aby starosta nenapadl někoho dalšího. Asi nemá cenu zmiňovat, že potom by dávalo smysl spíše obehnat policejní páskou starostu. Než vyprší ultimátum opuštění louky, dj dole obrací kartu a pouští se klasické ACAB hity. Tleskám, je to moc pěkné. Naštěstí louka končí potokem, tak se celé spodní ležení sune za potok a začína se nanovo odtamtud. Tančím na střeše na písničky kurdských gueril, beji serok Apo, beji Kurdistan! A pak Bl. nakládá diskohity. Protentokrát se rozhoduji, že mi to v tý zimě nevadí. Začíná sněžit, zatahuje se, ale to nás nezlomí. Vaříme si další jídlo, kotel zelňačky, zaplachtujeme co se dá a sněžení se na to naštěstí brzy vysere. Padá tma. Najednou se za potokem začne dít něco nepěkného, zjeví se tam sekuritka z vily opodál, která si nárokuje flek, na kterém je ležení, a že je to soukromý a ať vypadnou. Mají ssebou obrovského vlkodava a působí to dost surreálně. Ovšem to je smůla, mít pozemek, když si ho neoplotíte a je přístupný po veřejné komunikaci. Civilizace už pokročila tak, že na něj vstoupit neznamená, že se po vás bude střílet. Nicméně ležení je časem ukončeno a lidé se přesunují na nedalekou křižovatku. Je 22h, konec hudby, obávám se že definitivní, protože křižovatka je opravdu daleko. Blíží se pondělí a já budu muset do práce, takže si pod rouškou tmy připravuji na druhou střechu své věci na ráno, abych dlouho nebalil, a jsem smutný, že to tu budu muset opustit. Je tu sice kláda a má to 15m čtverečních, ale lidé jsou tu skvělí a je to místo budoucnosti a naděje. Akorát se opět střídá noční směna. Tentokráte to ovšem nejsou děti ze základky, ale totální kreténi. Začnou bušit zevnitř z půdy do střechy a zakurtovaného vykíře a řvát budíček, abychom nemohli spát. Střídaj se v tom na směny. K tomu vržou kýblem, aby přidali další hluk, akorát to zní, jako by kopulovali s nebohým oslem. Časem ovšem dospíváme k teorii, že osel provádí koitus naopak s jejich zadnicemi, až ho musí zahnat vysokofrekvenčním plašičem hlodavců, který nám k tomu kraválu vystrkují z vikýře, abychom nemohli spát. Stroboskopické blikání od všech fízlů dole samozřejmě included. Akorát by mohli vědět, že zasloužilí technaři mají kravál a stroboskopy rádi, takže si z toho hlavu neděláme a lidé postupně usínají. Ale je to od fízlů teda dost nelidský. Ovšem pak na nás z vikýře začnou cákat balistickou křivkou slzák nebo pepřák. Nacákají to na spacáky, spící lidi, jídlo, všechno pálí jako čert, nemohu ani políbit své děvče, protože to má na ksichtě a pálí mě pak huba taky. Zaplachtujeme otravný otvor, na žaluda, který z něj čumí se strobáčem a pepřákem, natočíme lampu a necháme mu ji tam, až ho to přestane bavit, protože vidí hovno, a lampa tam bude do rána, a tak alespoň strká ven ruku s vysokofrekvenčním myšoplašem. A to je moje chvíle. Přikrádám se nad něj, vzít mu to nepůjde, drží to pevně, to bych při přetahování spadl ze střechy. Vezmu láhev od Braníka, nachčiju do ni našetřenou moč a když opět po přestávce vystrčí ten plašič ven, poleju ho chcankama. Dole začnou řvát nasraní fízlové a ze střechy se valí kravál, jak když píchnete do sršního hnízda. Psychopatický fízl vevnitř mlátí do zdí a řve, aby nás vzbudil. Informujeme ho o tom, že to není voda a že je pochcanej, a fízl někam mizí. Střídají ho další kokoti a buší celou noc, abychom se nevyspali, ale na pepřák serou – takže to lomim spát. Ráno mě budí budík, je čas jít do práce. Chovám se jako doma. Vyčistím si zuby, dám čaj, poslední cígo s ostatními na dlouhou dobu a vyrazím stavět nahrávací studio. Dojdu na druhou střechu a ťukám na další vikýř. Vykoukne příslušník a já mu sděluji, že jdu do práce, tak ať připraví klepítka. Je z toho tak perplex, že musí pro velitele, naházím věci do otvoru a už mě vedou. Nutno dodat, že jsem pochopitelně počkal na další fízlí směnu, protože za tu moč bych si od té noční vysloužil asi něco nepěkného. Nechci dostat jako obvykle ani od této směny, neboť mlátit spoutané lidi je takový jejich bonton, a tak furt vykládám o práci, na to slyší každej, pracuje, to musí být slušný člověk. Dole se chci rozloučit s Resurp Crew na střeše, ale už mě cpou do oktávky a jedem na služebnu ve Vokovicích. Pěkné je, že služebna je hned u školy, kam jsem kdysi chodil na střední. Na fízlárně mě svlíknou, vytahaj z vlasů a vousů matky, dráty, odpory, tkaničky, sepíšou seznam věcí, které mám u sebe, přičemž napsat flash pamět jako flasch, to umí málokdo, stejně jako slovo migréna, na kterou mám prášky, se dle policistů píše miKréna. Přitom naproti je škola...Inu. Tito fíci jsou ovšem celkem korektní, nechovaj se jak žaludi kolem baráku při nočních směnách, vezou mě na Bulovku, kde mě prohlídne doktor a do Bartolomějský na centrálu. Říkám si, že to je pohoda, práci mám pár ulic odtamtud, i když po 3 dnech v 5ti vrstvách oblečení docela smrdim, odmítám vypovídat a střídám pospávání v cele s klábosením s fízlem, co má cely na starosti, který je docela tvárný, a tak spolu nakonec zpochybníme smysl vězení jako trestu a zamýšlíme se nad tím, že Islámský Stát nakonec vlastně vznikl v Iráckém vězení.
Hrobužel místo propuštění mi sdělují, že mě zadrží na 48 hodin v opravdové cele předběžného zadržení, říkám, že potřebujij do práce, proto jsem slezl, termín hoří, tak ať to zkusí urychlit. Další fízlové mě převážejí do kongresáku na Vyšehradě, ti jsou docela zajímaví, jeden z nich žil 2 měsíce na ulici a je na svý nadřízený slušně vostrej, jak sleduju jeho jednání s kolegy, ale to už spadám do čehosi, co ve mě budí pocity noční můry. Vězení. Musím stát na čtverečku nakresleném na zemi v pozoru, kde jsem zpracován, hlásím, že jsem vegan, kvůli stravě, pak mě s rukama za zády odvádí bachař do šatny, kde mi dá vězeňský tepláky dost strašidelnej bachař, kterejm mě varuje, že když budu hodnej, budu se mít skvěle, když budu dělat problémy, nedobře dopadnu, a že tam budu místo dvou dnů dny tři. Pak me odvede k tácu s jídlem, tam čumim samý maso a polívka doufejme bez vývaru, tak si vezmu aspoň polívku a hurá do cely. Dá mi kelímek na vodu, kartáček prej až večer, dveře se zavírají a jsem v normální vězeňský cele. Je tam hajzl, umyvadlo, stůl, okno z luxferů, který vede do zdi, protože jsme v podzemí kongresáku, světlo u stropu, co se nevypíná, všechno vypadá jak z minulýho režimu, natřený krémovým emailem, no a dvě židle, implikující dvě postele, a spoluvězeň. Obrovskej pokérovanej vyholenej chlap, kterej strašidelně chrápe. Mám nepřijemnej pocit, že jsem na cele s náckem, tak zalejzám na svý plechový lůžko s dekou a snažim se za světla spát. Chci spát tři dny, ale nejde to, nevim, co dělat, je to nuda, ale bojim se člověka vedle mě. Naštěstí se po pár hodinách na chvíli vzbudí a ukazuje se, že má poměrně slušnej absťák, takže se nemám čeho bát, neboť bude dál ležet ve smrti. Zvoní na vězeňskou službu a vysocí od nich prášek na spaní – to je řešení. Večer příchází večeře. Hnusnej sladkej čaj, spoluvězeň dostává sekanou a hrachovou kaši, já dostávám...jednu mrkev nakrájenou na kolečka ve studený vodě. Ze spoluvězně při spatření měho antipokrmu vypadávaj první slova, jakože takhle špatný jídlo ještě neviděl, a jde se zase klepat a spát. Přichází za mnou právnička, tak jí prosím, jestli by mi nenechala na čtení třeba sbírku zákonů, ať mám co číst, ale nejde to. Jeden z bachařů vyhlašuje, že nám na střeše fandí, protože podle něj je ten starosta idiot. Nečekané na tomto místě. Právnička prozkoumává obvinění a zjištuje, že máme organizovanej zločin a možná půjdu rovnou do vazby. Pocity nic moc. Já chtěl jít jen do práce. Že jsem nezůstal na střeše. Šup zpátky do cely. Někdy k večeru je kontrola, já a spoluvězeň jsme vyvedeni na chodbu, kde se opíráme s rukama za zády o zeď, zatímco bachaři prohledávaj pokoj. Rozhlížím se pokradmu okolo a vidím další obří zkérovaný vyholený vězně. Kam jsem se to proboha dostal. Na cele usilovně studuji strop s pocity marnosti. Najednou se otvíraj dveře a že prej můžu jít domu – státní zástupce něco překlasifikoval, nebo co. Převážejí mě na barťák, další výslech, teď s přítomným právníkem, nevypovídat, otisky a čau. Venku na mě čekají lidi, co se točili pod střechou u Šatovky, dostávám pivo a cíga, jsem šťastněj a nevím, co říct. Chvíli pijeme, z Bartolomějský ještě vychází J., která slezla taky, protože když slyšela o několika dnech v cele, spočítala si, že musí dolů, neboť ve čtvrtek ji letí letadlo. Pak už jen domu a ráno hurá do práce dohánět zameškané.
Píšu to teď po práci, 7 lidí je furt na střeše, kdo můžete, doražte podpořit, odpor žije, boj pokračuje, jiný svět je možný!